Mezi poklady vietnamské národní hudby vystupuje ca trù jako vzácný drahokam – jemný, učený a prostoupený samotnou duší vietnamské kultury. Tento umělecký žánr, známý též jako “hát cô đầu” nebo “hát nhà trò”, nese jedinečnou krásu, kterou nelze nahradit žádnou jinou formou zpěvu. Ca trù je dokonalou syntézou poezie, hudby, jazyka a životní filozofie – posluchač zde nejen slyší zpěv, ale vnímá i hloubku kultury a estetický prostor dávných časů, prostoupený noblesou a vznešeností.
 

Podle badatelů se ca trù objevilo velmi brzy, snad již v 11.–12. století, v souvislosti s rozvojem rýžové civilizace v deltě Rudé řeky. Přes staletí vzestupů a pádů ca trù přetrvalo jako živý svědek historie, odrážející bohatý duchovní život Vietnamců. Od starobylých chrámů, rodových síní, svatyní až po domovy učených nobilit – všude tam zněly tóny đàn đáy a rytmické údery phách ca trù, symbolizující vytříbenost a intelekt.
Tradice ca trù je úzce spjata se severním a severocentrálním Vietnamem – oblastmi, kde se soustřeďuje mnoho hodnot tradiční kultury. Právě zde vznikla řada lidových umění, od quan họ, chèo, hát xẩm až po ca trù – všechny dohromady tvoří pestrou mozaiku duchovního života obyvatel delty Rudé řeky.
Na severu Vietnamu je ca trù obzvláště rozšířené v provinciích jako Hanoj, Bắc Ninh, Hải Dương, Hưng Yên, Nam Định, Thái Bình… Z nichž Thăng Long – Hanoj je považována za nejvýznamnější kolébku ca trù. Právě zde působily slavné cechy cô đầu, kde se soustředily proslulé pěvkyně a umělkyně, které vytvořily zářivou pěveckou scénu od 15. do 19. století. V jiných oblastech, jako Hải Dương nebo Hưng Yên, je ca trù spjato s vesnickým prostředím, chrámovými slavnostmi a komunitním životem.
V severocentrálním Vietnamu se ca trù vyskytuje v provinciích jako Thanh Hóa, Nghệ An, Hà Tĩnh – oblastech s bohatou vzdělanostní a konfuciánskou tradicí. Zde není ca trù jen performativním uměním, ale i prostředkem intelektuální výměny mezi vzdělanci. Každý region propůjčuje ca trù své vlastní odstíny – někdy jemné a ladné, jindy slavnostní a hluboké.
Prostor pro ca trù byl vždy výjimečný – nešlo o hlučné jeviště, ale o intimní, tichá místa, kde hluboký zvuk đàn đáy a rytmické phách splývaly s dechem posluchačů. V tlumeném světle předvádí zpěvačka – đào nương – svůj zpěv, doprovázený údery phách, a vyjadřuje emoce pohledem, úsměvem i gesty. Hráč na đàn đáy – kép đàn – a posluchač – quan viên – společně vytvářejí jedinečné trojjediné společenství: zpěv, hudba a poslech se spojují v unikátní umělecký zážitek.
Mnohé historické prameny uvádějí, že ca trù má původ v rituálních písních, zpívaných při obřadech v dávných svatyních. Zpočátku šlo o zpěv při náboženských rituálech, postupně se však ca trù stalo uměním sloužícím k potěšení vzdělanců.
Rozvoj ca trù je spojen s obdobím dynastií Lê a Trịnh, kdy vznikly organizované cechy cô đầu. Zpěvačky byly pečlivě školeny – nejen ve zpěvu, ale i v literatuře, poezii a etiketě. Byly ztělesněním vytříbenosti, zároveň umělkyněmi i učenkyněmi. Mnohé z nich byly i autorkami poezie, které se účastnily básnických soutěží s posluchači.
V 19. a na počátku 20. století zažilo ca trù období rozkvětu. V Hanoji vznikala řada divadel cô đầu, která se stala centry kulturního života vzdělanců. Později však v důsledku společenských změn a mylných představ ca trù upadlo v zapomnění. Mnoho umělců muselo své umění skrývat, řada melodií byla ztracena.
Ca trù není jen hudbou, ale komplexním uměním: poezie, hudba, zpěv, herecký projev i emoce.
Hudebně je ca trù žánrem s komplexní strukturou, vyžadujícím vysokou úroveň hudebního cítění. Zvuk đàn đáy – typického nástroje ca trù – je hluboký, rezonantní a tajemný, vytváří magické hudební pozadí pro zpěv đào nương. Rytmus phách je nepravidelný, někdy zrychluje, někdy zpomaluje – odráží rytmus duše, není svázán striktními pravidly.
Texty ca trù jsou často učené básně – tangová poezie, sedmislabičné verše, lục bát… Obsah se zaměřuje na přírodu, morální hodnoty, lidské city, či hluboké úvahy o životě. Ca trù tak zrcadlí bohatý, jemný a humanistický vnitřní svět Vietnamců.
Z hlediska sociálního byla ca trù kdysi noblesní kulturní aktivitou učených vrstev. Při pěveckých soutěžích byli quan viên (posluchači) nejen diváky, ale i básnickými soupeři, kteří odpovídali verši a údery phách – vznikal tak unikátní dialog mezi umělcem a publikem. Ca trù je jedním z mála žánrů, kde se posluchač stává součástí díla.
Navíc ca trù obsahuje hlubokou životní filozofii: vyzdvihuje moudrost, lidskost, hrdost a vnitřní ušlechtilost. Za zpěvem se skrývá duše umělce – někdy smutná, někdy hrdá, někdy nostalgická, někdy vášnivá.
V roce 2009 byla unikátní hodnota ca trù oficiálně uznána organizací UNESCO, která jej zařadila na seznam nehmotného kulturního dědictví lidstva, jež vyžaduje naléhavou ochranu. Toto mezinárodní uznání je poctou jednomu z nejjemnějších uměleckých pokladů lidstva.
UNESCOvské ocenění však znamená nejen čest, ale i závazek – v době zápisu byla ca trù vážně ohrožena: málo umělců, nezájem mladých, úbytek tradičních prostor.
Za více než deset let od uznání však ca trù znovu ožívá: vznikají nové kluby, pravidelné festivaly, výuka pro mládež, obnovené tradiční scény. Umělkyně jako Quách Thị Hồ, Phó Thị Kim Đức, Nguyễn Thị Chúc, Nguyễn Thị Khướu… se staly kulturními ikonami, oceněnými jako Národní umělkyně za zásluhy o uchování a předávání ca trù.
Ca trù je symbolem vietnamské identity. Pokud je nhã nhạc dvorní hudbou Huế, quan họ písní milostného dialogu severu, pak ca trù je vrcholem komorní hudby – spojením intelektu, estetiky a kulturního chování Vietnamců.
V současnosti není ca trù jen dědictvím minulosti, ale i inspirací pro nové generace. Mnozí hudebníci a badatelé kombinují ca trù s moderními žánry – jazzem, world music – aby přiblížili tento žánr mladému publiku. Představení ca trù v Hanoji, Hải Dương, Nghệ An… dnes přitahují nejen domácí milovníky umění, ale i zahraniční návštěvníky, kteří touží po “hlasu vietnamské země”.
Ca trù má i hlubokou výchovnou hodnotu – v každém verši učí jemnosti, pokoře, úctě k umění a vyzdvihuje vzdělanost. Každé vystoupení je lekcí kultivovaného chování, kde zpěvák i posluchač společně rozvíjejí duši a vnímání krásy.
Aby ca trù žilo i v moderní společnosti, je třeba společného úsilí komunity, umělců i státu.

Za prvé, je nutné podporovat umělce a umožnit jim předávat řemeslo mladým generacím, uchovat původní melodie.
Za druhé, začlenit ca trù do školních a uměleckých programů, pořádat festivaly, televizní pořady a mimoškolní aktivity, které rozšíří lásku k tomuto žánru.
Za třetí, spojit ochranu s rozvojem kulturního turismu – organizovat zážitkové večery ca trù v Thăng Longu, představení v chrámech a památkách, aby návštěvníci mohli poznat umění i kulturní hloubku národa.
Nakonec je třeba podpořit kreativitu na základě tradice, aby ca trù nebylo jen “uzamčeno” v minulosti, ale stalo se inspirací i pro současné umění.
Více než půl tisíciletí ca trù přežívá jako živý důkaz vitality vietnamské kultury. Od jednoduchých úderů phách, hlubokých tónů đàn đáy až po jasný zpěv – ca trù je symfonií vietnamské duše: klasické i moderní, lidové i učené.
V době hluboké integrace je uchování a rozvoj tradic jako ca trù odpovědností nejen kulturních institucí, ale každého Vietnamce. V každém verši, v každém tónu je paměť předků, duch národa a hrdost na tisíciletou kulturu.
Ca trù není jen dědictvím, je duší vietnamského národa, hlasem historie a lidí napříč generacemi. Uchovat ca trù znamená uchovat vietnamskou identitu – jemnou, hrdou a plnou lásky k vlasti.

Redakce TAMDAMEDIA