Stereotypy Vietnamců. Je jich mnoho a každý už určitě nějaký slyšel. Nechci však mluvit o těch jako ,,Vietnamci jsou skvělí v matematice” nebo ,,Vietnamci mají vždy zavřené oči”. Jediná výhoda tohoto stereotypu je, že můžete opravdu spát a když si vás někdo všimne, můžete jim říct, že to není vaše chyba, že jste se narodili s malýma očima a je od nich velmi neetické zdůrazňovat vaše odlišnosti před ostatními. A ne… nemluvím teď ani o tom, že mají Vietnamci malé… však víš…. ehm… no tak dobře, je pravda, že mají malou sebedůvěru. Ale o příčinách toho budu mluvit jindy. Teď bych rád mluvil o stereotypu, který všude koluje, a to je, že Vietnamci své děti vychovávají tvrdou rukou a disciplínou.
,,… jako z hororového filmu.”
Každý z nás má určitě spojený nějaký zvuk s blížícím se trestem. Třeba já, když slyším zvuk rychle se otvírajícího šuplíku, můj pud sebezáchovy okamžitě zbystří a mé svaly se napnou. Byl to totiž zvuk všemi Vietnamci obávaný – blížící se dřevěná vařečka. Každý má určitě nějaký takový zvuk, který je jako z hororového filmu. Někteří z nás mají možná i něco o mnohem horšího nežli dřevěnou vařečku. Co si budeme povídat, Vietnamci jsou vynalézavý národ. Když o tom tak přemýšlím, tento způsob výchovy mě pravděpodobně zachránil před tím, aby se ze mě stal šéf kriminálního podsvětí.
Vše to začalo, když jsem byl malý. Psal se rok 1997 a já se potuloval kolem fontány v nejmenovaném španělském městečku. Dobře, potulování je celkem silné slovo. Pobíhal jsem všude tam, kam moje imaginární vodítko, které měla moje maminka a bylo přibližné 10 metrů dlouhé, dovolilo. Mohl jsem dojít až k automatu s hračkami, fontáně, kde seděla moje maminka, a ke křoví o kousek dál. Automat s hračkami byl ten starý dobrý automat, do kterého jste hodili minci, zatočili tou páčkou a vypadla vám koule, v které byla ukryta hračka. Jakožto malý zločinec jsem přemýšlel, jak tento automat vlastně funguje a jak bych z něj mohl dostat více než jednu hračku. První nápad byl naklonit automat, problém však tkvěl v tom, že automat byl tak bilion-krát těžší než já. A ano, všechna moje čísla jsou naprosto přesná, Vietnamci jsou přece skvělí v matice, pamatujete? A tak jsem byl zase na začátku, protože tento plán nemohl určitě vyjít.
,,… loupež století…”
Pak mě to napadlo! Když strčím něco kulatého do té dírky na mince, zatočím páčkou, třeba mi vypadne víc než jedna koule. A tak jsem hledal něco, co by se dalo použít k tomu, abych oklamal ten automat. Tak jsem běhal kolem toho křoví… a hle, kulatý malý kamínek. Bylo to jako znamení z hůry! Jako by samotný *sem si doplňte jméno toho, v koho věříte, ať už je to Bůh, Ódin, Špagetové monstrum,..* přál, aby se mi plán vydařil. A tak mohla loupež století, o které si budou všichni ještě celé 4 minuty povídat, začít! Vzal jsem si ten kamínek do dlaně a doběhl zpátky k automatu. Kamínek jsem strčil do dírky a čekal, až se otevřou dolní dvířka, která nechala koule vypadnout. Vše v mém plánu fungovalo jako švýcarské hodinky. Tedy až do chvíle, než jsem si uvědomil, že každý zločinec má mít připravený únikový plán a způsob, jak své zboží dostat z místa činu. Nezbylo mi nic jiného, nežli zajít do krajních mezí. Ano, obnažil jsem své dokonale vypracované tělo… dobře, možná dokonale vypracované tělo je trošku přitáhnuté za pačesy… no dobře, tak možná jsem byl malý vychrtlý Asiat… a začal jsem balit svoji kořist do mého tílka. Určitě si dokážete představit, že to nebyl úplně ten nejlepší nápad, ale musíte pochopit, že při tak velkém zločinu pumpuje v žilách tolik adrenalinu, že to prostě nevnímáte!
,,… čas mého pokání se blížil…”
Pobral jsem, co jsem mohl a utíkal k rodičům. Bylo mi v tu chvíli jedno, kolik lidí a evidence za sebou zanechávám, protože jí bylo stejnak moc. Davy nevěřícných, řehtajících se turistů si fotili polonahé dítko, kterému vypadávaly hračky z tílka, páč ho nešikovně neslo. Když se na to teď zpětně podívám, možná to bylo přesně to, co mě tehdy zachránilo před hrozným výpraskem na veřejnosti. Ale nebojte, čas mého pokání se blížil, bylo to moc dobře zřetelné z toho milisekundového pohledu, který na mě hodila moje matka.
Ačkoliv jsem si v té době myslel, že jsou moji rodiče příšerní, opak je pravdou. Moji rodiče byli, jsou a budou to nejlepší, co se mi v životě přihodilo. Čím starší jsem, tím víc si cením všeho, co pro mě rodiče dělali a dělají. Vždy jsem s bratrem byl na jejich mysli a vždy mysleli jenom na to, jak nám zajistit co nejlepší budoucnost. Budoucnost, kterou oni nemohli mít, protože neměli takové štěstí jako mám já s bratrem.
A za to jim budu navždy vděčný.
