Vietnamská rodina – úcta k rodičům, poslušnost, kult předků
Vietnamskou rodinu lze charakterizovat několika typickými základními vlastnostmi: poslušnost dětí, pevný řád uvnitř rodiny, široká solidarita s blízkými i vzdálenými příbuznými, vzájemná pomoc v rámci široké rodiny. Tyto principy dodržují – i když v oslabenější podobě – i rodiny, kde generace dětí odešla z Vietnamu v útlém věku nebo se narodila v zahraničí. Mezilidské vztahy ve Vietnamu byly jak v rámci rodiny, tak i v celé společnosti odedávna významně ovlivněny čínským společenským a morálním systémem – konfucianismem.
Konfuciánská tradice
Konfuciáni považovali vztah mezi rodiči a dětmi za zcela primární, protože v jejich očích se od něj odvíjelo veškeré další jednání jedince. Vycházeli z předpokladu, že bude-li se syn chovat ke svému otci a matce uctivě a zdvořile, bude se později chovat stejným způsobem i k ostatním lidem, a ve společnosti tak bude vládnout pořádek a klid.
Základním rysem přísné podoby konfucianismu bylo zdvořilé a uctivé chování. V době, kdy děti žily ve společné domácnosti s rodiči, se očekávalo, že budou projevovat rodičům respekt a bezpodmínečnou poslušnost. Děti nesměly hovořit první, pokud nebyly vyzvány, o rodičích musely hovořit za všech okolností uctivě a pouze v dobrém, a to v jejich přítomnosti, nepřítomnosti i po jejich smrti. Všichni potomci byli povinni ochraňovat dobré jméno svých rodičů a museli se chovat tak, aby je ani sebe svým jednáním nezostudily. Děti byly povinny vynaložit veškeré prostředky a úsilí, aby svým rodičům poskytly veškerou péči a pohodlí, a to i na úkor svého osobního štěstí.
Závazky dětí vůči rodičům přesahovaly hranici života rodičů. Vietnamci odpradávna vyznávají kult předků, tedy věří, že duše zemřelých se vrací na náš svět a aktivně ovlivňují v dobrém či zlém osudy žijících lidí. Duše, které se nedostalo náležitého pohřbu nebo uctívání, bloudí po světě, mstí se a škodí. Proto je nezbytné, aby byl každému zajištěn správný pohřeb a následné dodržování všech rituálů spojených s uctíváním předků. Důraz byl kladen nejen na provedení všech obřadů, ale také na to, aby potomci vše dělali s hlubokým upřímným zármutkem. Dodržování pravidel tříletého smutku se považovalo za mimořádně důležité, a proto se jejich zachovávání objevuje i v zákoně. Např. pokud truchlící odložil v období smutku předepsaný oděv a oblékl se do barevných šatů, mohl počítat s přísným fyzickým trestem (bití holí, vypálení znamení hanby). Během smutku byla
zakázána účast na veškerých oslavách a svatbách, poslech hudby, pití alkoholu; dále se potomci držící smutek nesměli ženit a vdávat. Tyto přísné zákony a nařízení platily až do 19. století. Úcta k rodičům a jejich uctívání se tak stalo během staletí pevnou součástí výchovy dětí a zachovává se idnes. (Nováková, 2005)
Svátky a tradice
Mnoho z vietnamské kultury je ovlivněno čínskou kulturou, vedle celého konfuciánského
hodnotového systému je to například literatura (před zavedením latinky měla vietnamština velmi složité znakové písmo inspirované klasickou čínštinou, tzv. jižní znaky), tradiční estetika a zdobnost, ale i například kalendář. Vietnamské svátky se řídí čínským kalendářem. Roky nemají čísla, ale jsou pojmenované jmény zvířat. Každé zvíře má určitou charakteristiku, ze které se usuzuje, jaký nový rok bude.
Jedním z nejdůležitějších svátků je Nový rok. Slaví se začátkem jara, mezi 21. 1. a 20. 2., podle toho, kdy je měsíc v novu. Lidé nakupují různé pochutiny na novoročních trzích, zdobí si domy květy a navštěvují se s příbuznými. Do nového roku musí vstupovat čistí a to nejen na těle, ale i na duchu. Neměli by mít dluhy, spory apod. O tomto svátku se hrají společenské hry a připravuje se slaný rýžový bochánek z lepkavé rýže, vepřového masa a fazolí.
Dalším velkým svátkem je Tết Trung thu, tedy svátek středu podzimu, který patří především dětem. Vietnamský dětský den se slaví za úplňku 15. dne 8. měsíce dle lunárního kalendáře. V tento den, kdy je měsíc nejkulatější a nejjasnější, oslavovali kdysi lidé ve Vietnamu sklizeň, předpovídali příští úrodu a obětovali dárky předkům a nejrůznějším božstvům. Traduje se, že v době odpočinku po sklizni měli rodiče více času se dětem věnovat. Během svátku dětí se Vietnamci obdarovávají různými druhy sladkostí, zejména pak “koláčky Středu podzimu” – bánh Trung thu. Koláčky jsou různě barevné, sladké i slané, hranaté (pak symbolizují zemi podle staré čínské představy) i kulaté (symbol měsíce a jednoty rodiny). K oslavám dětského dne patří neodmyslitelně barevné lampiony a lucerny a tzv. lví tanec (tanec v masce lva a lovce), které jsou založeny na významných legendách.
Mezi oblíbené svátky patří Svátek ducha rodinného krbu. Každá rodina má svého ducha, který ji celý rok pozoruje a zaznamenává události, které se v rodině staly. 23. dne posledního lunárního měsíce odchází tento duch do nebe k Nefritovému císaři, nejvyšší bytosti taoistického nebe, a informuje ho o rodině. Rodina obětuje rodinným duchům různé pochutiny a snaží se je přesvědčit, aby o ní informovaly dobře. Modlitební obřad začíná zapálením vonných tyčinek a končí jejich dohořením. Jejich dým má přenášet přání a modlitby rodiny do nebe. Vykonává ho většinou otec, po jeho smrti nejstarší syn.
Tento svátek je příkladem splynutí vietnamských lidových pověr a představ s filozofií a náboženstvím.
Ve Vietnamu se slaví i výročí úmrtí rodičů. Každá rodina má doma oltář předků, na kterém jsou nádoby s obětinami, svícny, vázičky a fotografie předků. Na výročí smrti se uskuteční hostina, rodina navštíví hřbitov a projevuje tak svou vděčnost a věrnost
zesnulým.
Pohřební barva je ve Vietnamu bílá. Pohřeb je důležitou společenskou událostí každé rodiny.
Probíhá podle přesně daných pravidel a účastní se ho mnoho lidí. Pohřeb se neoznamuje, je
povinností každého zjistit si, kdy a kde bude. Lidé tak dávají najevo svůj zájem o zemřelého. Zemřít domů přijíždějí i ti, kteří Vietnam opustili. „Umírající liška obrací vždy hlavu k domovu“, je jedno z přísloví, kterými Vietnamci rádi doplňují svá vyprávění. Smrt je v buddhismu chápána jako nový začátek a pohřeb je tedy chápán jako obřad na začátku nové cesty.
Důležitým obřadem je ve Vietnamu svatba. Žena se po svatbě stává hospodyní v domě svého manžela. Dříve první setkání budoucích manželů domlouvali sjednávači. Na zásnuby přináší rodina snoubence dárky zabalené do červené látky v červených kulatých krabicích. Rodiny přinášejí dárky a oběti předkům, čímž se rodina snaží přesvědčit duchy, aby budoucí manžele chránili. Po obřadu je část darů vrácena snoubencovým rodičům. Svatba následuje jeden až tři roky po zásnubách. Před svatbou si rodiny vyměňují dopisy. Rodina nevěsty stanovuje, kolik musí mít snoubenec zlata, rýže, alkoholu…, aby si mohl vzít jejich dceru. Datum a čas svatby se stanovuje na základě horoskopů partnerů, především nevěsty. Tchýně určí čas, kdy pro nevěstu přijede se svou rodinou. Svatba se koná před rodinným oltářem, po kterém následuje hostina v domě manžela. I když se v dnešní době
dodržuje celý obřad především na vesnicích, jeho důležitou součástí, která je dodržovaná i ve městech, je souhlas rodin se sňatkem. Žena si po sňatku nechává své příjmení, děti získávají otcovo.
