Puberta je složité období sama o sobě, o to víc, když sami vlastně nevíte, kdo jste. Na jednu stranu se cítíte, že zapadáte mezi ostatní vrstevníky, ale na druhou je tam i tak tolik odlišností. S kým si o tom, ale člověk může promluvit? S rodiči, kteří mnohdy nemluví nerozumí tomu, co se jim snažíte říct? Vrstevníkům, kteří nechápou ty problémy, kterými si vlastně procházíte? S těmito a dalšími problémy se setkalo snad každé banánové dítě, a tak si myslím, že by bylo fajn si některé z nich projít.

Komunikace a proč je tak těžké se vlastně vyjádřit a komunikovat.

Jakožto banánové děti, máme tu výhodu, že začínáme svůj život jako bilingvální děti. Ale i přes to, je vlastně hrozně složité se v jakémkoliv z těch jazyků domluvit s vlastními rodiči. Jazyková bariéra, kde jste dostatečně dobří, abyste vlastně věděli, jak to vyjádřit, ale na druhou stranu je vaše jazyková zásoba natolik omezená, že ačkoliv vlastně říkáte, co chcete, tak to vlastně nepopisuje To, co vlastně chcete. O to těžší to je, když jsou ta témata už těžká sama o sobě. Ať už se jedná o mezilidské vztahy, rozpoznání, že sen, který nám byl vlastně dán, není tak úplně snem, který bychom rádi následovali anebo o tom, proč je vlastně úplně v pořádku jít v 18 ven s přáteli. Tohle vše jsem si prošel i s vlastními rodiči, kteří jsou naštěstí velice chápaví a ohleduplní k tomu, že ačkoliv moje rozhodnutí nevedou vždy k tomu nejlepšímu cíli, jsou to rozhodnutí, která mě dělají šťastným, a tak jsou i oni spokojeni.

Škola a práce jako hodnota člověka

V asijské kultuře se měří hodnota člověka podle toho, kolik vydělává měsíčně peněz a jakou školu vystudoval, a proto je tak těžké říci rodičům, že studijní kariéra asi úplně pro vás nebude. Každý Asiat žene své dítko na gympl, aby se z něj mohl stát doktor, právník, architekt anebo aspoň ekonom. Aby se pak mohli u známých chlubit, že jejich milované, talentované a poslušné dítko chodilo na tuhle nejprestižnější školu, vychodilo ji s červeným diplomem a pak nastoupilo na skvěle placenou práci a má vlastně celý svůj život krásně nalinkovaný.

Psychické zdraví, je hoax a dokud nejste fyzicky nemocní tak to prostě vychoďte

V Asii se na psychické zdraví nehraje, není to vidět, a tak se o tom nemluví. Jedním z nejtěžších témat, o kterém se dítě může bavit s rodiči je jejich mentální zdraví. Ať už je to vytíženost ze školy, práce, špatného kolektivu anebo neschopnost naplnit očekávání rodičů, kteří pro nás chtějí jen to nejlepší. Spousta z nás jistě už slyšela: „Vždyť se musíš jenom učit, jak to, že nemáš samé jedničky?“ A následné porovnávání s vaším dokonalým příbuzným nebo známým, který v 5 letech vystudoval Harvard a v 8 letech už je vlastně certifikovaný doktor, který je zajištěný do konce života. Pro mnohé Asiaty je složité pochopit něco, co nemůžou vidět, a tak je mentální zdraví mnohdy obtížné vysvětlit.

Bezmezný respekt ke starším

Ačkoliv souhlasím s tím, že každý by měl mít určitou míru respektu, nesouhlasím už s tím, že váš věk vám dává automaticky kartu na to, že máte vždycky pravdu. Respekt by, podle mě, měl být získán vašimi skutky a vašimi hodnotami.

Na závěr

Tímto článkem určitě nechci ukazovat prstem na starší generaci jako na tu špatnou a neohlednou. Jsem si jistý, že se snažili a dělali to, co si mysleli, že je pro dobro jejich ratolestí to nejlepší. A co si budeme namlouvat. Ani my jsme nebyli úplně nejlepší, co se týče snahy komunikovat a pochopit tu druhou stranu. Spíš jsem chtěl tímto článkem jenom posvítit svítilnou do propasti, v kterou se proměňují mezigenerační problémy dnešní generace. Doufajíc, že to třeba pomůže pochopit druhou stranu aspoň třeba jednomu člověku anebo se nad tím aspoň třeba lidé aspoň zamyslí.